NoFear Travel v Africe (6) | Přistání v Mali

My (Cor a Grietje van Cestování NoFear), cestovat s náš obytný vůz Toyota Hilux 4×4 dveře Afrika. Africký kontinent je Mekkou pro 'pozemní“ s mnoha náročnými trasami a krásnými destinacemi. První africká země, kterou jsme během naší cesty navštívili Jižní Afrika je přítomen Maroko, následován Mauritánie, Senegal en Gambie. V tomto článku vám řekneme více o postupu této cesty do přistání Mali.

Jako vždy: začněte sledováním videa!

Hraniční přechod Senegal – Mali

Naše cestopisy většinou začínají na hranicích, takže i tentokrát. Šli jsme Mali uvnitř od Senegal bij diboli (Umístění zde). O této hranici vlastně nic nevíme, tak uvidíme, co nás čeká. Nejprve vidíme neustálou řadu kamionů, které chtějí vjet do Mali. Řidiči čekají ve stínu pod auty, kdy mohou jet o kousek dál. Naštěstí to můžeme projet.

Vyrážení na senegalské straně probíhá hladce. O kousek dál překračujeme hraniční řeku a ocitáme se na území Mali. V imigračním úřadě nemůže důstojník najít naše vízum, malý šok. Ale znovu a znovu listovat pasem nabízí útěchu. Razítko je nastaveno a můžeme pokračovat na celní úřad pro razítko do pasu auta (CPD).

Přátelští zaměstnanci nás zde nechali čekat poměrně dlouho. Pak někdo přijde a zve nás do jiné kanceláře. Zde jsme představeni vedoucímu celníků. Statný muž s pěkným oblekem, kanceláří s klimatizací, pár dobrými židlemi, televizí a lednicí.

Poté, co znovu ohlásil, že je hlavou, před nás s širokým úsměvem postaví plechovku koly. Začne vyprávět o své zemi a ptá se na naši cestu. Vysvětlujeme mu, kam má dát razítko a po nějakém šťourání se nám to daří. Když můžeme jít, podává nám další plechovku koly a přeje šťastnou cestu. 

Je nám to jasné; vřelé přivítání a žádná korupce!

Pokračujeme v cestě asi 90 kilometrů směrem Kayes (Umístění zde). Jedeme po asfaltové silnici, která byla kdysi naprosto v pořádku, ale nyní byla zcela zničena množstvím nákladní dopravy. Cestou vidíme důsledky toho: Tři nedávné nehody, z nichž jsou kamiony zcela zničeny na kraji silnice. A tak musíme být také ve střehu a slalomovat kolem obrovských děr.

O Mali

Mali je jednou z nejchudších zemí světa. Zemi trhají různé skupiny, které se (násilně) chopí moci. Změny moci a státní převraty určují historii posledních desetiletí. V důsledku toho dochází pravidelně k násilí proti bílým obyvatelům Západu. Nejlépe je na tom západ země. Republika nemá žádnou námořní hranici a jako druhý jazyk se zde mluví francouzsky. Obrovská plocha zabírá asi dvakrát Francie.

20 milionů Malijců jsou z větší části muslimové. Asi 80 % populace je zaměstnáno v zemědělství, přičemž největší část tvoří bavlnářský průmysl. Zdrojem příjmů země jsou i zlaté doly spravované zahraničními společnostmi.

Naše dobrodružství po Mali

Skvělý kemp Mali 

Naším prvním cílem je kemp Cool Camp (Umístění zde). Stránky provozované Holanďanem, hned vedle Řeka Baying a ten obrovský Přehrada Manantili.

Vlastník Casper – sám bývalý overlander – koupil web před více než 10 lety. Postavil některé domy a sociální zařízení pro táborníky. Bohužel v posledních letech tu nebyli téměř žádní hosté. Nestabilní bezpečnostní situace v zemi přiměla lidi k opatrnosti. Corona na to přišla znovu.

Zdá se, že Casper se ve svém soukromém životě dobře baví, žije střídmě a je docela integrován do maliské společnosti. Občas pomáhá i s opravou vodních čerpadel v kraji. Kemp je bezpečným přístavem pro suchozemce. Můžete plavat v čisté říční vodě a Casper vám rád vypráví o životě v Mali.

Nezapomenutelný výlet autobusem do Bamaka

Mali není země, kde si můžete bezstarostně užívat svobody. Při všem, co děláte, musíte myslet na bezpečnost. Některé části země jsou prostě nepřístupné a do jiných byste stejně neměli chodit.

Čtěte také: Světový | Jaké jsou nejbezpečnější a nejnebezpečnější země v Africe?

Bohužel musíme plán ukončit Timbuktu (Umístění zde) navštívit. Cesta do Bamako (Umístění zde), hlavní město Mali, považujeme za dostatečně bezpečné. Jet sem vlastní dopravou by bylo příliš okázalé a proto se rozhodujeme pro autobus Manantali (Umístění zde) do Bamaka.

Cesta autobusem dlouhá asi 325 kilometrů, která může snadno trvat 10 až 15 hodin kvůli otřesné kvalitě silnic. Autobusová společnost jezdí do Bamaka denně starým, rezavým a svařovaným autobusem Mercedes, který po přidání některých míst v uličce přepraví 22 lidí. Opravdu nic v autobuse ještě není celé nebo nepoškozené. Střecha slouží k přepravě zboží.

S hodinovým a půl zpožděním vyrážíme ve čtvrt na osm na cestu, která nás ještě dlouho zdrží. Prvních sto kilometrů tvoří pouze polní cesty plné děr. Autobus produkuje velká oblaka prachu a špinavé naftové výpary, které pronikají do autobusu mnoha otvory ve spodní části. Většina cestujících pochopitelně nosí obličejovou masku. Ale cesta krásnou krajinou s desítkami malých vesniček s kulatými hliněnými domky podél cesty je jedinečný zážitek. Připadá mi to jako docela dobrodružství a užíváme si to.

The Sleeping Camel Hotel v Bamaku

Po 11 hodinách v autobuse a nyní již za tmy jsme byli rádi, že jsme vystoupili v centru Bamako. Okamžitě se kolem nás shromáždila řada taxikářů, z nichž jsme vybrali jednoho, který nás odvezl do našeho rezervovaného hotelu. Bohužel žádný z řidičů neznal polohu hotelu, ale mapy Google nás dostaly Spící velbloud (Umístění zde a webové stránky támhle).

Spící velbloud je typické místo (restaurace s 6 hotelovými pokoji), kde se poflakují bílí lidé (expati). Ale atmosféra je jedinečná. Mezi hlukem města si můžete v klidu vypít vychlazené pivo a dokonce se vykoupat v malém bazénu. Během našeho pobytu probíhalo mistrovství světa ve fotbale, takže každý večer byla velká zábava. Sleeping Camel má tedy spíše hostelovou atmosféru.

Bamako

Ze Spícího velblouda prozkoumáme město pěšky. Přecházíme most přes Řeka Niger která je zde velmi široká. Ohromné ​​množství mopedů, které tu jezdí, je zarážející. Jsou převážně jedné značky a víceméně jezdí městem v zácpách. Ve městě, jako v mnoha jiných westernechAfričan města je vzduch silně znečištěný prachem a výfukovými plyny a z okrajů silnic se staly smetiště.

Procházíme se rušnými ulicemi mezi množstvím stánků se zbožím. Kromě jídla vidíme mnoho látek ve veselých barvách. Bamako má proto živý textilní průmysl.

Počet bílých ve městě je velmi omezený a někteří se na nás dívají s extra zájmem. Jiní jsou dychtiví nám něco prodat, ale zastaví své činy, když se zdržíme. Protože tu vlastně žádní turisté nechodí, získáváme dobrý obrázek o skutečném životě v hlavním městě Mali. Zkrátka je tu příjemná, uvolněná atmosféra. 

Slyšeli jsme o zoologické zahradě, která by byla moc pěkná, a tak jsme ji navštívili. Zoologická zahrada zjevně velmi trpí na to málo turistů, které Bamako přitahuje. Návštěvnost odhadujeme na méně než 50.

Některé útulky pro zvířata jsou prázdné. Je jasně vidět, že se snaží udržet hlavu nad vodou. Přesto nás baví ryby, nebezpečné krajty a kobry. Jsou to hadi, které můžeme potkat na pokračování naší cesty. Nyní je můžeme rozpoznat a vědět o nebezpečích. Po pohledu na lvy a hyeny si uvědomíme, že raději tato zvířata potkáváme ve volné přírodě ve vhodné vzdálenosti, než tyto klecové výběhy.

Po všem tom potulování se vracíme taxíkem zpět k Sleeping Camel a užíváme si atmosféru v restauraci.

Zde máme schůzku s Gerbertem van der Aa, Holanďanem, a novinářem Afrika, pro různé Nederlandse noviny a časopisy. Zajímá se o náš způsob cestování a rád by napsal článek pro NKC, který vyjde začátkem roku 2023.

Výlet lodí po řece Niger

Na pozvání majitelů The Sleeping Camel podnikáme výlet lodí po řece Niger. Potřebujeme někoho vyzvednout na druhé straně. A to je rychlejší přes klidnou řeku než přes dopravu ve večerní špičce.

Ještě je pár lidí. Společně s drinkem a západem slunce máme fantastický výhled z vody na Bamako.

Sklizeň bavlny a špatné cesty

Na zpáteční cestě z Manantali k senegalské hranici projíždíme oblastí s velkou produkcí bavlny. Zastavujeme podél silnice u pole, kde lidé sbírají bavlnu. Tady to stále dělají ručně, zatímco jinde ve světě vybírají mechanicky. 

Okamžitě se k nám nadšeně blíží několik mužů a žen. Berou nás k rostlinám a ukazují jim, jak fungují. Míč po míčku ve velkém pytli. Velmi pracné. Uděláme pár fotek a tipneme je.

Později vidíme, jak někteří chlapci plní velkou nádobu bavlnou. Ani tady nejsou stroje, ale ruční práce. Nádobu pečlivě utěsní, aby se dalo využít co nejvíce. 

Silnice v této části Mali jsou hrozné. Byli jsme si vědomi první části, 100 kilometrů špatných terénních podmínek. Pak bychom ale podle mapy dorazili na hlavní silnici s asfaltem. To jsme věděli... 200 kilometrů asfaltu s dírami hlubokými až půl metru. Mnoho kamionů s prasklými pneumatikami a havarovaných kamionů, které reziví na krajnici. Takový nepořádek.

Protože tady nechceme jen kempovat ve volné přírodě, hledáme bezpečné místo. Naštěstí se dostáváme na místo ve vesnici vedle policejní kontroly asi 50 kilometrů před hranicemi. Už je tma, ale přátelský četník nám ukazuje místo za zaparkovaným náklaďákem.

Závěr | Přistání v Mali

Zatímco písek a asfalt viditelně poletují dírami ve spodní části autobusu pod námi, máme dobrý čas rozjímat o Mali.

Bohužel musíme konstatovat, že se vším, co děláte, je nutné provést posouzení rizik. Nikdy jsme se ani na okamžik necítili nebezpečně a drtivá většina lidí je přátelská. Průměrný Malijec nežije ve strachu, ale má plné ruce práce s tím, aby si den co den znovu naplnil ústa. Ať už je to práce na pozemku nebo prodej nejrůznějších věcí na ulici. Děti, které nechodí do školy, se brzy učí zvedat ruce.

Auta a nevýslovné množství mopedů v hlavním městě prozrazují, že existuje také něco z prosperity. Ale když o něco později uvidíte, jak se někteří lidé oblékají a jaké jsou jejich životní podmínky, víte, že blahobyt je velmi omezený.

Malijci jsou přátelští lidé, nezvou vás na čaj nebo návštěvu jejich vesnice jako v jiných zemích, ale často máváte podél silnice.

Jsme rádi, že jsme mohli strávit asi 13 dní v této nesmírné zemi, ale stále ještě nemáme o zemi úplný obrázek. Pokud bude příležitost, vrátíme se na návštěvu Timbuktu a Mopti. Nyní se vrátíme k Senegal kde jsme poprvé navštívili Casamance ovlivnit.