My (Cor a Grietje van Cestování NoFear), cestovat s náš obytný vůz Toyota Hilux 4×4 dveře Afrika. Africký kontinent je Mekkou pro 'pozemní“ s mnoha náročnými trasami a krásnými destinacemi. První africká země, kterou jsme během naší cesty navštívili Jižní Afrika je přítomen Maroko, následován Mauritánie en Senegal. Ze Senegalu pak překročíme hranice do Guineje Bissau, jedné z pěti nejchudších zemí světa, nezaměňovat s Guineou, mnohem větší zemí ležící dále na jihovýchod.
Samozřejmě můžete také začít znovu sledovat video.
O Guineji-Bissau
Guinea Bissau je o něco menší než Nizozemsko, ale s méně než 2 miliony obyvatel je mnohem méně osídlená. Čtvrtina obyvatel žije v hlavním městě Bissau.
Tato západoafrická země se také umístila v top 5, pokud jde o nejchudší země světa. Hlavní příčinou je politická a ekonomická nestabilita. Rozvojová pomoc tvoří velkou část státního rozpočtu. Pár haléřů se stále vydělává zemědělstvím a rybolovem, zdrojem příjmů jsou zejména kešu ořechy.
Guinea Bissau je první zemí na naší cestě na jih, kde islám nehraje prim. Asi 50 % jsou muslimové, zbytek křesťané nebo jiní. Hlavními jazyky jsou portugalština a kreolština.
Do Bissau
Cesta od hranic do hlavního města nebyla tak špatná, směs děravého asfaltu a drsných polních cest, ale byli jsme připraveni na horší časy. Poslední část byla extrémně prašná, výhled nám pravidelně bral.
Po cestě nás minimálně 5x zastavila policie. Postupně to začíná být otravné, protože důstojníky víc zajímá náš výlet a náš táborník, než aby kontrolovali cokoli smysluplného. Jednou jsme byli požádáni o pas. Poté, co v něm mladý důstojník několik minut listoval, zeptal se s přísnou tváří na naši národnost... Když jsme řekli, že jsme Holanďané, jeho tvář se náhle změnila a zeptal se, zda také známe Frenkieho de Jonga a Memphise Depaye. Na konci takového rozhovoru požádají o „dárek“.
Nyní jsme se naučili hrát hru přátelsky.
Bissau, hlavní město
Pokud jde o chudobu, špatné silnice, špatně udržované budovy a špínu, Bissau patří mezi špičku. Někdy je těžké to pochopit, zvláště v oblasti přístavu. V některých ulicích se objevil termín „obydlené město duchů“.
Přes via jsme dostali adresu od Holanďana, kde bychom mohli strávit noc na dvoře. Manželka Evelien a její otec Jan tam léta žili a v 80. letech si založili supermarket s evropskými produkty. Přestali s tím před pár lety. V okolí starého supermarketu vlastní různé nemovitosti, kde bydlí a částečně je pronajímají. V prostřední části nás vřele přivítali a mohli se krásně utábořit ve stínu pod stromy.
Podnikatelská rodina z Nijmegenu pořádá každou sobotu ráno pěší prohlídku města a pozvala nás na to. Takto jsme viděli část města a dostali vysvětlení o všem, co jsme viděli.
Prošli jsme kolem řeznictví, kde jsme padali z jednoho překvapení na druhé. Existuje mnoho kotců s prasaty, kde si můžete vybrat jedno od malých po velké. Na místě vedle je zvíře zabito halal a viditelně pro všechny. Zatímco kolem létají desítky supů, prase je vykucháno na zemi v bahně. Museli jsme polknout a zvyknout si na tento způsob porážky, i když podobné scény se slepicemi jsme už viděli v Maroku.
Johannes
Během procházky si povídáme s Johannesem, Nizozemcem, který mnoho let žije v Guineji Bissau. Pracuje pro humanitární organizaci v nemocnici na odlehlém ostrově Bolama. V minulosti byl členem Armády spásy a spolu s dalšími lidmi s ním v neděli ráno chodíme na bohoslužbu.
Den z deníku
18 prosince
V noci nás drží vzhůru hlasitá hudba a hemžení lidí a k ránu začne další ministr a později imám proklamovat své verše tak hlasitě, že to slyší téměř celé město. Zvládáme to přes noc v záchvatech a startech.
Ale v půl 10 jsme svěží a připraveni jít na bohoslužbu s Johannesem a dvěma holandskými příbuznými. Johannes je skutečný humanitární pracovník a v minulosti byl aktivní v Armádě spásy. Bohoslužba je v přístavbě školy na předměstí Bissau.
Potkáváme faráře a kolem nás se shromažďuje mnoho dětí. Nahlížíme do jedné z malých učeben, kde je vedle lavic jen tabule.
Poté začíná bohoslužba, kde se zpočátku zpívají hlavně veselé písničky. Později další kázání pastora, ve kterém jsme my Holanďané vítáni a navždy zůstaneme v jejich srdcích. Ve dvanáct bylo hotovo.
Johannes nás pozval na rybu u manželky přítele/kolegyně. To jsme samozřejmě neodmítli a o něco později jsme seděli vzadu v Toyotě Hilux kolegy, který nás dopravil na tržiště.
Bylo zde několik dočasných jídelen a velká obrazovka pro finále mistrovství světa ve fotbale. Měli jsme pěkné jídlo se sklenkou vína a pivem.
Později jsme odvedeni daleko za město k říčce, kde je jakési shromažďování mladých lidí. Hodně se tu pijí a užívají si chlazení a koupání. Sledujeme a skvěle se bavíme.
Pak je čas jít do našich postelí. Vjíždíme zpět do Toyoty do města, kde se na chvíli zastavujeme se skupinou přátel našeho řidiče, který je v konzumaci alkoholu daleko za nizozemskými normami. Jenže v Guineji Bissau dechové analyzátory vůbec neznají….
Bolama
Stále hledáme skutečný život, místa, kde se můžeme spojit s lidmi, kteří nám vyprávějí o svém štěstí i neštěstí. Často nám na tom hodně záleží.
Tak i tentokrát… cesta dlouhá asi 300 kilometrů po otřesných silnicích a pak překlenutí posledních dvou kilometrů přes moře s karavanem na raftu v naprosté tmě.
Cesta nás zavedla na Bolama, ostrov, který je součástí souostroví Bijagos. 6000 ostrovanů žije hlavně ve stejnojmenné hlavní vesnici.
Po příjezdu jsme svědky srdceryvné scény. Další lodí je přivezena mrtvola 15leté dívky. Ani větší nemocnice v Bissau ji nedokázala zachránit, a tak je i ona obětí rozmarů země.
Ve tmě potkáváme Johannese. Můžeme zaparkovat v jeho ulici, na náměstí uprostřed vilové čtvrti. Zde jsme doslova uprostřed vesnického života na odlehlém ostrově.
S Johannesem jsme se již setkali v Bissau. 74letý muž žije na ostrově dva roky a pracuje v místní nemocnici.
Vesnický život
Když se probouzíme, kolem karavanu čmuchají kozy, prasata a slepice. Přítomnost prasat dokazuje, že islám hraje na tomto ostrově méně důležitou roli.
Z našeho místa na návsi se nám naskytne pěkný pohled na obyvatelstvo a jeho starosti.
Naproti nám je policejní stanice, kde se vlastně nic neděje. Pár uniformovaných mladíků sedí celý den před stolem pod stromem a nic nedělají. Stále se tu poflakují nějací vesničané, kteří také tráví většinu dne pod stromem.
Občas přijdou nějaké ženy a vyperou prádlo u vodní pumpy.
Procházíme se vesnicí a všude vidíme stejné scény.
V dřívějších dobách, za portugalské okupace, to zde bylo bohaté místo. Je to vidět na mnoha honosných budovách, které se chystají zřítit. Teď je to smutný, ošuntělý pohled.
Když vejdeme do vesnice, nějaké děti už v dálce křičí: branco!….branco!…. (bílí, portugalština) To nemá být urážlivé, jen ukázat, jak výjimeční si o nás myslí, že jsme.
Směr na východ
Jsme na cestě k nejseverovýchodnější hranici s Guineou. Míjíme vesnici Gabú. Jak už to v zemích jako je tato, životní podmínky na nás dělají obrovský dojem.
Silnice jsou tak špatné, že jedeme hodiny maximálně 15-20 kilometrů v hodině. Narážíme z jedné díry do druhé a jsme rádi, že jsme vysoko na kolech, jinak bychom byli dávno uzemněni. Cestou potkáváme děti i dospělé, kteří zaplňují díry na silnici lopatami a trakaři. Přes cestu natáhnou stuhu a žádají o příspěvek na svou práci. Radost na jejich tvářích, když dostanou minci, je dojemná. Je také logické, že vláda neinvestuje peníze do silnic, nikdo nemá auto.
Zastavujeme u nějakých stánků koupit pár rajčat. Právě jsme zastavili, když se k nám řítilo asi 20 žen, všechny dychtivé prodat rajčata. Raději bychom koupili jedno rajče od každé ženy…
Nejvíc nás ale drží dychtivý, ale přátelský pohled v jejich očích, aby mohli něco prodat bělochovi.
Ve vesnici Gabú to není o nic lepší. Mnozí se zabývají prodejem různých předmětů, ale co když se téměř nenajdou lidé, kteří mají co utrácet, a konkurence je tvrdá?
Mezitím vidíme chlapce, jak tahá svou oslí káru skrz díry. Kola se pod těžce naloženým vozíkem kývají, pravděpodobně mu umřel osel.
Správná likvidace odpadků není v západoafrických zemích problém, lidé mají na mysli jiné věci. Také musíme chtě nechtě vysypat pytel s odpadem podél silnice. Děláme to na místě, kde už je toho mnohem víc, pak naše taška není tak nápadná... Když odjíždíme, vidíme v zrcadle, jak nám tašku rozřízli tři chlapci ozbrojení nožem.
Každý den vidíme před našima očima trýznivé situace. Ale co můžeme dělat? Kupujeme jen pytlík lízátek, abychom vykouzlili úsměv na těch sladkých pohárech.
