Pěší túra k ledovci Illecillewaet v národním parku Glacier | Roadtrip Kanada (43)

Poté, co vstoupíme Národní park Yoho odškrtli si pár nenáročných túr a užili si krásných jezer a vodopádů, byl nejvyšší čas se trochu vyzvat. Rozhodli jsme se jít do Národní park Glacier v Kanadě a byli odhodláni vidět ledovec také zblízka. Sbírali jsme informace o pěší turistice na ledovec Illecillewaet, požádali strážce parku o tipy a začali připravovat. Sbal si tašku, nazuj vycházkové boty a jdi s tím banánem! Tak jsme si mysleli…

Dopadlo to však jinak, než jsme si mysleli. Nakonec se ukázalo, že to byla jedna z nejnáročnějších a nejvyčerpávajících túr, jaké jsme kdy podnikli. Chvílemi to bylo i nebezpečné, protože jsme museli párkrát překonat tající led na strmých svazích. Jeden špatný krok a spadnete stovky metrů dolů.

Protože tato túra byla tak náročná a protože cíl (ledovec Illecillewaet) je tak neuvěřitelně krásný, opravdu vás chci v tomto článku vzít do našich zkušeností. Nepíšu tedy jen o obvyklých tipech a tricích a standardních fotkách, ale provedu vás extrémními podmínkami, kterým jsme museli čelit. Dělám to pomocí (vlastně soukromých) videí, která jsme postupně rozesílali příbuzným do Nizozemska. Videa však o celé věci dávají dobrou představu, a tak je zařazuji do tohoto článku. Hodně radosti ze čtení a sledování!

O kanadském národním parku Glacier

Národní park Glacier byl založen v roce 1886 současně s Národní park Yoho na východě. The Kanadská tichomořská železnice právě dokončila svou transkontinentální linku spojující rodící se národ Kanadu. Velkolepá scenérie podél železnice byla příležitostí pro železniční společnost přilákat turisty.

Chatky a hotely byly postaveny, aby nalákaly cestovatele do divočiny jen o několik let dříve. Známý Rogersův průsmyk se nachází v centru národního parku Glacier. Průsmyk je pojmenován po majoru AB Rogersovi, hlavním inženýrovi pro železnice. To bylo označeno jako národní historické místo na památku jeho role jako zásadní, ale nebezpečné spojení při výstavbě transkontinentální železnice.

Kempování v Glacier a okolí

Národní park Glacier v Kanadě, jak se park oficiálně jmenuje, nemá mnoho možností ke kempování. Vzhledem k tomu, že v parku jsou pouze tři oficiální kempy, je počet míst velmi omezený a to je zvláště patrné v hlavní sezóně.

Protože jsme park navštívili v hlavní sezóně, bylo těsně před víkendem vše plné. V důsledku toho jsme byli nuceni se na den odklonit na místo pro divoké kempování mimo hranice parku. Recepční v kempu doporučila, abyste se příští den vrátili brzy, protože je to kemp typu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a mnoho táborníků bude druhý den odjíždět. Sotva řečeno, než uděláno.

Oficiální kempy

Existují tři oficiální kempy Národní park Glacier v Kanadě, z nichž jeden je v současné době (září 2022) stále uzavřen. Toto jsou tři oficiální kempy v parku:

• Mount Sir Donald Campground (umístění zde)
• Illecillewaet Campground (umístění zde)
• Loop Brook Campground (umístění zde)

Mount Sir Donald Campground je v současné době uzavřena, protože byl nalezen invazní brouk, který působí na stromy tak, že hrozí velké nebezpečí pádu stromů. Momentálně kácejí všechny stromy v okolí v naději, že brouka zastaví. Kdy bude kemp znovu otevřen, zatím není jasné.

Zůstali jsme celkem tři noci v Kemp Illecillewaet. Pro nás to byla nejlogičtější volba, protože zde začíná mnoho slavných stezek k ledovcům. Více o tom později v blogu.

Procházka po tábořišti Brook se nachází v blízkosti dvou dalších kempů a i zde je k dispozici několik míst pro „kdo dřív přijde, je dřív na řadě“. I zde máte šanci získat místo bez rezervace.

De Illecillewaet kemp se nachází na úpatí stejnojmenného ledovce Illecillewaetský ledovec. Kempování zde stojí asi 20 kanadských dolarů za noc a kromě toalet zde není žádné zařízení. Kemp se nachází v krásné zalesněné oblasti s hučící řekou vedle něj. Tato řeka začíná v Illecillewaetský ledovec. Zde tedy staletí stará ledová voda protéká přímo kolem kempu.

Voda samotná je tak ledově studená, že my a (a další hosté kempu) ráno dáme vodu do našeho chladícího boxu, aby jídlo a pití zůstalo chladné. Tím jsme ušetřili nějakou (sluneční) energii.

divoké kempování

Než jsme mohli jet do kempu, museli jsme najít místo na přenocování. Prostřednictvím iOverlander jsme našli jen několik míst pro divoké kempování v regionu. V první řadě musíte národní park odejít. ve skutečnosti je v národním parku nesmí volně tábořit a ano, pravidelně se tu rozdávají pokuty. Takže se nedoporučuje…

Tip: Divoké kempování v národních parcích je v celé Kanadě přísně zakázáno. To je sledováno a lidem, kteří je nedodržují, jsou udělovány pokuty.

Jeli jsme proto asi 50 kilometrů do města Revelstoke. Je to proto, že je zde velké soukromé parkoviště, součást velkého resortu, kde je povoleno divoké kempování. Ano, byla by škoda kvůli tomu ujet 100 kilometrů navíc (50 tam, 50 zpět), ale prostě jsme neměli na výběr.

Tip: divoký kemp v Revelstoke najdete na iOverlander. Pro ty, kteří nemají iOverlander: divoké kempování je povoleno pouze na 'parkoviště 3' z Horské středisko Revelstoke.

Přípravná túra

Nakonec jsme do tohoto národního parku přijeli opravdu za jediným účelem. Opravdu jsme chtěli vidět a dotknout se ledovce zblízka. Už jsem byl na ledovci Švýcarsko, který byl doprovázen skvělým seznamem bucket-hodných let vrtulníkem. Bohužel tentokrát bez letu vrtulníkem, ale jen pěšky. Museli jsme se dobře připravit, protože túry z kempu na ledovec jsou opravdu náročné.

Jakou pěší trasu?

V první řadě jsme museli zvolit pěší trasu. Níže si můžete prohlédnout mapu, která je k vidění na velké informační tabuli v kempu. Velikost Illecillewaet Nejlépe je ledovec vidět na turistické trase 15, 16 a 18. Pokud si však chcete ledovec prohlédnout zblízka nebo se ho dokonce dotknout, můžete se rozhodnout pro pěší trasu 17.

Tip: ta konkrétní čísla v 'černá' jsou označeny, což má svůj důvod. Tyto pěší trasy jsou považovány za „extrémní“, tedy velmi náročné. Pěší trasy 4, 5, 8 a 9 (také vyznačené na informační tabuli) jsou mnohem méně extrémní.

Protože jsme chtěli vidět ledovec zblízka a protože si Malou opravdu chtěla ledovce dotknout (toto ještě nikdy nedělala), zvolili jsme číslo 17.

seznam balení

Pěší trasa 17 je tedy solidní. S ne méně než 1300 výškovými metry a celkem 18 kilometry (zpáteční cesta) je to extrémní túra, která vyžaduje určitou přípravu. Níže je přehled našeho seznamu balíčků pro tuto túru.

Dávej si pozor: Toto se počítá na osobu.

• 3 litr vody
• 1 velké obědové jídlo (tuňákový těstovinový salát)
• 1 zdravý sendvič (bohatě plněný)
• 2 müsli tyčinky
• 1 jablko
• 1 vařené vejce
• Extra pár ponožek
• extra tričko
• Větru a voděodolná bunda
• Mini lékárnička
• medvědí sprej
• Ložnice
• Telefon

Informace od Park Rangers

Poté, co jsme si sbalili věci, jsme získali nějaké informace od strážců parku, kteří byli v kempu k zastižení. Několik rad na závěr; nepij večer předtím. Vydejte se brzy (při východu slunce) a udělejte si mnoho krátkých přestávek, aby se vaše svaly zotavily a zvykly si na řídký vzduch ve výšce 3000 metrů. Kromě toho bylo důrazně doporučeno vzít si s sebou také medvědí sprej, protože první část procházky vede lesem, kde jsou medvědi pravidelně pozorováni.

Výšlap na ledovec

Na cestě brzy

Budík zazvonil v 05:00, sendvič a kafe do něj a jde se. V 05:30 jsme už byli na cestě a hned jsme to cítili na lýtkách. Ještě jsme ani nedokončili kemp, když už jsme jeli nahoru. To bude něco, těch 1300 výškoměrů za jeden den.

Sotva po hodině jsme za sebou nechali husté lesy. Výstup byl stále náročnější, zatímco slunce už nějakou dobu vycházelo (stále za horami). V dálce už vidíme hučící vodopády, způsobené tající vodou ledovce Illecillewaet.

Tam, kde jsme ještě první hodinu šli rozumnou turistickou stezkou, jsme pak šli a šplhali přes velké kameny, abychom pokračovali v cestě nahoru. Naštěstí z opotřebení a bláta na kamenech stále vidíte, kam máte jít.

Řeky a vodopády

Už jsme byli na cestě asi tři hodiny a překonali jsme několik potoků a řek tající vody. Občas jsme míjeli krásný vodopád, zatímco slunce bylo skoro nad vrcholky hor. Stále bylo velmi chladno a svah nikdy nekončil... Zdálo se, že cesta vede přímo nahoru.

První sluneční paprsky

První sluneční paprsky zasvítily nad vrcholky hor, bylo už půl 11. V dálce už jsme viděli část ledovce Illecillewaet. Na sluníčku jsme snědli jablko a vajíčko a pokračovali v cestě nahoru. Nohy se už začaly třást tou námahou.

Uvědomili jsme si, že v srpnu jsme byli na 'sněhové hraně'. Byli jsme tedy už opravdu vysoko, v téměř 3000 metrech. Výškovou nemocí naštěstí netrpíme. V tuto chvíli je to ještě hodně k smíchu a kochání se výhledy za námi. Celou cestu dolů v údolí jsme začali kempovat.

Extrémně strmý svah

Na fotkách je často těžké vidět, jak extrémní sklon může být. Když se Malou zeptala, jestli se jí to líbí i po 5 hodinách plahočení se do kopce, dostal jsem rázné 'ne!' Naštěstí jsme se tomu ještě mohli zasmát.

Mezitím jsme už v dálce viděli modrou barvu ledu Illecillewaet. Už jsme měli pocit, že už jsme skoro tam, ale to nejtěžší a také nebezpečné nás teprve čekalo.

Přechod tajícího ledu na úbočí hory

V dálce jsme před sebou viděli skupinu, která přecházela přes led. Někteří lidé k tomu nosí džínové boty. Strážci parku v kempu nás před touto částí varovali. Přesto by to šlo i bez těchto bot.

Pokud by se něco mohlo pokazit, je to tady. Špatný krok zde může znamenat, že spadnete stovky metrů dolů. Zastavit se na kluzkém ledu není možné a na dně ledové police jsou velké kameny a kameny. Ne zrovna příjemná vyhlídka.

Dostali jsme tip, abychom při každém kroku vložili paty do ledu. Tak, že máte nohu opravdu takříkajíc zaseknutou v díře. Ale protože je to led a docela dost roztával, bylo to jednodušší říct, než udělat. Udržet zde rovnováhu a dát každou nohu na správné místo byla docela vzrušující výzva.

To, co tady děláme, už nechodíme. Rukama i nohama se prodíráme sněhem a uvolněnými kameny a kameny. Často se povrch zdá být pevný a najednou se vše začne hýbat, když na něj položíte nohu.

Jak říkám s jistým překvapením ve videu, 'tohle je hovno další úrovně'.

Na ledové polici

Po dalším napínavém přejezdu na dalším kusu ledu ve svažitém svahu se konečně dostáváme na náhorní plošinu, kde leží ledovec Illecillewaet. Dokázali jsme to! V dálce už vidíme ledovec a praporky kolem skály označují konečný bod túry.

Oběd s výhledem

Celkem nám výstup nahoru trval asi 8 hodin. Byli jsme rádi, že jsme to stihli a byl nejvyšší čas na velký oběd. Samozřejmě s fantastickým výhledem. Vyhledali jsme nejvyšší bod, abychom si užili náš domácí těstovinový salát z tuňáka.

V dálce jsme viděli údolí s kempem a vedle nás ledovec. Chvíli jsem šel na okraj, abych si dobře prohlédl údolí pod sebou. Z okraje jsem také viděl obrovskou velikost ledovce, fakt super!

Mezitím mraky pomalu začaly získávat převahu. Ve stínu bylo stále chladno, a tak se kabáty vrátily.

Ledovec Illecillewaet zblízka

Přestože jsme v zásadě již dosáhli konečného bodu túry, stále jsme pokračovali. Ostatně jsme se sem přijeli podívat na ledovec zblízka. Nejmenované jezero s tající vodou mělo bizarní smaragdově zelenou barvu. To jsme samozřejmě museli obdivovat zblízka.

Chůze po hliněném gunkovi

V dálce jsme viděli někoho stát na ledě v jezeře. Alespoň z dálky jsme si mysleli, že je to led. Ukázalo se však, že tomu tak není. Je to super jemný druh písku, vlastně písku. Je srovnatelná s hlínou, ale vlhčí.

Věř tomu nebo ne; nejlépe jej srovnáte s velmi hustým kukuřičným škrobem. Je to pevná látka a kapalina zároveň. Dá se po ní chodit, ale když na ní stojíte moc dlouho nebo párkrát dupnete, pomalu se potopíte. Byl to bizarní zážitek chodit po tom. Samozřejmě, abyste měli představu o tom, jak je to zvláštní, natočil jsem z toho video, které můžete vidět níže.

Čas vrátit se

Teď už byl opravdu čas vrátit se. Čekal nás ještě dlouhý sestup a zdálo se, že se počasí pomalu mění. Slunce vyšlo jen občas a v dálce jsme viděli přicházet vydatnou přeháňku. Udělali jsme pár finálních fotek a videí a rozhodli jsme se zrychlit.

Co mi přišlo opravdu bizarní, je obrovský rozdíl v barvách, když svítilo nebo nesvítilo slunce. Mírně nahoře vidíte video bez slunečního světla, dole se slunečním světlem. Jaký rozdíl v barvě.

Poznámka: Žádné z videí na tomto blogu nebylo upraveno, kromě toho, že byla mírně zmenšena. Barvy, které vidíte, jsou tedy zcela přirozené.

Závěr

Cesta zpět byla naštěstí o dost rychlejší, ale i tak to byl boj. Následující dny jsme oba měli extrémní bolesti svalů. Byl to opravdu náročný výstup na vrchol. Jako dva velmi postarší lidé jsme dva dny naskakovali dovnitř a ven z našeho karavanu a sotva jsme vstali ze sedadel.

Přesto tato bolest a utrpení během výšlapu na vrchol stály více než za to. Máme další položku od Malou's seznam svlékáme se (vidíme a dotýkáme se ledovce zblízka) a cestou se nám naskytnou epické výhledy.

Mnoho vodopádů, extrémní svahy, křížení tajícího ledu s hlubokou propastí, to vše bylo součástí zážitku. A samozřejmě samotný ledovec s bizarním smaragdově zbarveným jezerem. To a podivná hlína dělají z této túry v národním parku Glacier nezapomenutelnou!