caribu! Jinými slovy, vítejte v mém dobrodružství roadtrip blog o Afrika. jsem Eric a cestuji (už tři roky) se skútrem a autem po Africe. V tomto blogu zůstanu týden v Oloitokitok (Kenia) a prozkoumejte oblast. Včetně několika nelegálních cest do Tanzanie en Botheli. A prasklá pneumatika v Masajské zemi.
Ve vyšších sférách Oloitokitok
Přes den skoro nevnímám, že jsem v Oliotokitoku ve výšce 2.500 metrů. Ráno a večer je to jiný příběh. Teplota klesá k pěti až deseti stupňům. Krásné masajské koberce se opravdu hodí.
Rozhodl jsem se na pár dní mlčet. Jezdit na skútru v Oliotokitok a kolem něj, toulat se po trhu a zdravit každého. Po dni nebo dvou znáte polovinu vesnice (a celá vesnice zná vás).
Oliotokitok je město se sotva 5.000 obyvateli (a pak pro pohodlí počítám okolí). Masajové z okolí sem jezdí nakupovat. Je tam poměrně velká policejní stanice, jelikož je na hranici s Tanzanií. Oficiální hraniční přechod ale neexistuje! Na to musíte do Tarakei, asi deset kilometrů na jihovýchod. Přes tento hraniční přechod se vydáte na jihovýchod kolem Kilimandžára a po 70 km dorazíte do Moshi a Arusha (150 km).
Existuje i neoficiální či spíše nelegální způsob. Alespoň pro mě. Místní obyvatelstvo se o hranice příliš nestará. Masajové prostě jdou tam, kam chtějí. Pochybuji, že tady vůbec někdo má oficiální pas.
Poznámka: je čas Covid a to znamená, že legální překročení hranic je spojeno s testem Covid, pokud jedete do Tanzanie a ne do Keni (budeme sledovat, až budu v prosinci cestovat do Serengeti). Kupodivu Tanzanie nemá povinnost maskování, zatímco v Keni je docela přísná (ne v Oloitokitoku). Ale pro Keňu není žádný test povinný.
Pašerácká cesta do Tanzanie
Po výborné snídani se rozhoduji nasednout na svůj skútr. Projíždím lesem a občas potkám motorkáře. Obvykle silně přetížené, ale proč, to zatím nevím. V katolické škole se cesta dostává do slepé uličky. Volím jinou lesní cestu. A po patnácti minutách jsem opustil les a ocitl se v Tanzanii.
Tam najednou jedu po krásné asfaltce směrem na Rongai. V Rongai se o mě okamžitě mluví ve městě. Mobilní telefony se táhnou: čas na selfie s mzungu. Náčelník vesnice mi pak vysvětluje, jak přesně hranice funguje. 'Koukni se. Zde je nápis 'Vítejte v Tanzanii' a tam 'Vítejte v Keni'. Asfaltka pokračuje k ceduli Kenya. Keňané jen zapomněli pokračovat po asfaltce. Takže pokud pojedete dál, vrátíte se na lesní cestu. Neexistuje žádná policie ani celní správa.“
V této době Covidu je to, myslím, velmi pohodlné. Asfaltová cesta z Rongai pokračuje na západ dalších 30 km a zastaví se v Kamwaga. Na mapě vidím, že z Kamwagy můžu jet zpátky do Keni. Když to udělám, sestoupím a skončím v národním parku Amboseli…
Dnes je příliš pozdě dát tomu podstatu. Už je skoro tma a já kličkuji po lesní cestě a mizerné dlážděné cestě zpět do Olloitokitoku.
Trh s dobytkem v Kimana
Dnes je úterý a to znamená, že v Kimaně, 20 km od Oloitokitoku, je dobytčí trh. To musím vidět!
Narodil jsem se a vyrostl ve Zwolle a v 1970. a 1980. letech jsem pravidelně navštěvoval dobytčí trh ve Zwolle. Jako dítě mi to přišlo velmi fascinující. Zwollský dobytčí trh v IJsselhal a okolí. Ve tři hodiny ráno jsem ve čtvrtek večer šel přes parkoviště a viděl ty farmáře s tlustými peněženkami plnými zelených bankovek 1.000 guldenů, jak parkují své mercedesy. Pak jsem následoval rituál: zatleskat, nasrat krávu, odejít, vrátit se a dát poslední pevnou ránu: prodáno. To bylo jednou ve Zwolle. Někdy v 1970. a 1980. letech XNUMX. století Každý pátek.
V dnešní době náš obchod s dobytkem prochází internetem již desítky let, ale v Kimaně je to stále jen trh s dobytkem ve Zwolle v roce 1980.
Obchodníci procházejí kolem koz a krav. Občas poklepou na nějaké zvíře, aby ucítili, zda je na něm dostatek masa. A pak začnou jednání. Stejně jako ve Zwolle je to scéna tleskání rukou. Jít pryč. Vrať se znovu a pak najednou ten konečný tlesknutí. Prodáno! Pak zvířata zmizí v dobytčích vozech.
Rušno je i na druhé straně dobytčího trhu. Tam se rozhodnu dát svému skútru pamlsek. Po všem tom písku v Amboseli to není zbytečný luxus.
Mytí skútru v Kimaně
Nebezpečná prohlídka v Amboseli
Znovu jsem se vydal po lesní cestě a prošel jsem Kamwangu v Tanzanii. Jedu po asfaltce asi 30 kilometrů na severní straně Kilimandžára. Pak asfaltka ustává a já sestupuji po písčitých cestách kolem nějakých osad. Od 2.500 1.000 do XNUMX XNUMX metrů. Po dvou hodinách jedu po kravských kolejích a vegetaci tvoří jen trnité keře. Hlásily se také první žirafy. Nepozorovaně jsem neoficiálně v NP Amboseli.
Po několika masajských osadách sleduji Google Maps. A ačkoliv jsem si myslel, že mám plynu s sebou dost, nádrž se zase začíná vyprazdňovat.
Serena Lodge – kde jsem předtím bydlel – se nyní rýsuje. Možná ušetří litr benzínu. Přivítání u vchodu však není vůbec srdečné. „Na skútru sem vůbec nesmíš. Toto je národní park. Volám šéfa ochranky!“
Capo Serena Lodge je vyloženě zmetek. „Prostě na to přijdeš. Benzín u nás nekoupíte. A pokud brzy neodejdete, zavoláme strážce. To je naprosto nezákonné a nebezpečné!“ Upozorňuji na pár Masajů, kteří jdou o pár set metrů dál se stádem krav. 'Nebezpečný? co s ní? Nechceš mi říct, že tady sloni rozlišují mezi Maasai a mnou?“
Adamant. Nemůžu si koupit ani šálek kávy v restauraci. 'Trochu mě to trápí. Minulý týden jsem tu strávil dvě noci a všichni byli tak přátelští…“
Rozhodnu se zeptat Masajů. Jeden mi skočí na zadní část skútru a o deset minut později mám dva litry benzínu. Ukázalo se, že jde o speciální benzín. Cena je třikrát vyšší než běžná sazba. A bylo s ním manipulováno (takže obsahuje více vody než benzínu).
Nyní je pět hodin. Ještě maximálně dvě hodiny a bude tma. To však opět sjíždím ze silnice (pokud vůbec nějaká je). Jedu po písku a snažím se vyhnout trnitým keřům. Až se najednou ocitnu tváří v tvář slonímu samci. Rozhodně není uvolněný a řítí se ke mně značnou rychlostí. Bušení srdce... Opravdu závodím ve všem. Neohlížím se, prostě jdu.
Asi po pěti minutách jsem to ztratil. Sesedám ze skútru a dívám se na výsledek. Jsem celý od krve. Trny ostré jako břitva způsobily zkázu. Procházejí mi přímo přes pantofle a také skrz zadní pneumatiku, ale to si všimnu až druhý den ráno.
Je soumrak. Dostávám pomoc v masajském kiosku. Kupuji tři litry benzínu a Masaj mě doprovodí k bráně Kimana v Amboseli. "Je tam několik pěkných chat." Do Oloitokitoku se teď prostě nedá dojet.
Chata Sentrim Amboseli
Po půl hodině jsme u brány Kimana. Strážci parku mě srdečně zdraví. Stále si mě pamatují a odkazují mě na Sentrim Amboseli Lodge. "Míli odtud." Skvělá chata!“
V Sentrim Amboseli Lodge je recepční docela znepokojená. "Pane, jste celý od krve." Přináší se lékárnička. A o hodinu později jsem jako omráčený a užívám si vynikající večeři. Oh a proč mít štěstí? Dostávám plnou penzi 50 eur. A to platí i pro ostatní lóže řetězce Sentrim. Nechte Sentrim mít jednu z nejkrásnějších chat v Africe v národním parku Tsavo East…
Druhý den ráno si samozřejmě nejprve vychutnám lahodnou snídani, pár hodin se povaluji u bazénu a pak si dám oběd. Odcházím s telefonním číslem manažera Sentrim Tsavo Lodge v mobilu. Po několika minutách si všimnu, že se můj skútr chová velmi divně. jejda. Prasklá pneumatika…
Netrvá to ani pět minut, než pár Masajů projede na motorce. Nasměrují mě do masajské osady. Sedm otvorů je výsledkem krátké prohlídky. Všechny trny, které prošly zadní pneumatikou během mého letu ze slona. Všechno to byly malé dírky, takže moje zadní pneumatika vypouštěla velmi pomalu.
Pumpa na kolo, nůž a klíč. To je vše. A Masajové mají nože, pumpy na kolo a já mám klíče. Naštěstí mám ve skútru ještě novou duši a o hodinu později jedu spokojeně dál směrem na Oloitokitok.
Jsou moc rádi, že jsem zpět. Dámy z Kilimanjaro Lodge našly moje zavazadla v prázdné místnosti. „Jsme tak šťastní. Že nám včera večer volala recepční. Že jsi s nimi v bezpečí a zdravý. Už jsi jedl?'
Kuře se utrhne ze dvora a o hodinu později se objeví na mém talíři.
V příštím blogu si dám opravdu nezapomenutelnou jízdu. Z Oloitokitok do Tavety po písečné dráze. A pak jít na safari na čtyři hodiny po zbrusu nové dálnici přímo skrz Tsavo Národní park.
